Baron von Ungern-Sternberg

^[1]1,076 words

English original here ^[2]

V polední době se objevila spousta spisů o postavě, o níž se, i přes její mimořádný význam ve vřavách první světové války, ví jen málo: mluvím o Romanu Mikolaji Maximilianu von Ungern-Sternbergovi.

Ferdinand Ossendowski byl prvním, kdo o něm, s využitím patřičných dramatizačních efektů, psal ve svém slavném a docela kontroverzním díle Bestie, lidé a bohové.  Následoval „beletrizovaný“ životopis barona Ungern-Sternberga, který vydal Vladimir Pozner pod názvem Krvavý baron: Příběh Ungern-Sternberga. Pak vyšel další fiktivní životopis od Berndta Krauthoffa: Ich befehle: Kampf und Tragödie des Barons Ungern-Sternberg.Tyto knihy však, jak se zdá, ukazují obraz postavy Ungern-Sternberga, jehož život a skutky byly dost složité a záhadné, pouze nedostatečně, což dává velký prostor fantaziím. Slavný francouzský tradicionalista René Guénon přispěl k lepšímu poznání barona publikováním pasáží z dopisů napsaných v roce 1924 majorem Alexandrovičem, který velel mongolskému dělostřelectvu v letech 1918 a 1919 pod přímým velením Ungern-Sternberga, což dokazuje jejich autenticitu. Tyto dopisy zároveň poukazují na to, jak často názory autorů beletrických životopisů vycházely z nesprávných informací – a to i ohledně baronova konce.Ungern-Sternberg byl potomkem staré baltské rodiny. Může být považován za posledního nesmiřitelného nepřítele bolševické revoluce, proti které bojoval s vytrvalou a neuhasitelnou nenávistí. Jeho nejdůležitěší vojenské skutky probíhaly v atmosféře nasycené magií a nadpřirozenem, v srdci Asie, pod vládou dalajlámy, „žijícího Buddhy“[1].

Jeho nepřátelé mu říkali „Krvavý baron“, jeho žáci mu říkali „přísný tatíček“ (carovi se říkalo „tatíček“, „báťuška“). Pokud jde o Mongoly a Tibeťany, považovali jej za ztělesnění nepřemožitelné síly boha války. Ze stejné nadpřirozené síly se podle legendy „zrodil“ Čingischán, velký mongolský dobyvatel. Tito mniši nevěří ve smrt Ungern-Sternberga, a jak se zdá, v různých chrámech stále uchovávají jeho obraz jako symbol jeho „přítomnosti“.

Když vypukla bolševická revoluce, ruský důstojník Ungern-Sternberg postavil na Východě malou armádu, Asijskou jezdeckou divizi, která byla po Kolčakově a Wrangelově porážce posledním ruským vojskem, a dosáhl s ní mnoho úspěchů. S těmito vojáky Ungern-Sternberg osvobodil Mongolsko, které bylo obsazeno čínskými vojáky, kteří měli podporu Moskvy, osvobodil Bogd Chána, který jej prohlásil za prvního knížete a vládce Mongolska a dal mu titul kněze.

Ungern-Sternberg navázal vztahy nejen s [třináctým tibetským] dalajlámou, ale také s asijskými představiteli islámu a osobnostmi tradiční Číny a Japonska. Zdá se, že toužil po vytvoření velké asijské říše založené na transcendentní a tradiční ideji, k boji nejen proti bolševikům, ale také proti všem formám moderní materialistické civilizace, jejíž nejextrémnější projev představoval právě bolševismus. Všechno nasvědčuje, že Ungern-Sternberg v tomto ohledu nesledoval jen svou iniciativu, ale byl řízen někým, kdo byl schován v pozadí.

Sternbergovo pohrdání smrtí překračovalo všechny meze, což mu podle legendy přineslo nezranitelnost. Vůdce, bojovník a stratég „krvavý baron“ byl zároveň vybaven vynikajícím intelektem a navíc i jistým druhem jasnozřivosti: měl například schopnost posoudit všechny ty, na něž upřel svůj zrak a na první pohled v nich rozpoznat vyzvědače, zrádce nebo muže nejlépe kvalifikované pro určitou funkci.

Pokud jde o jeho charakter, tak jeho spolubojovník Alexandrovič napsal: „Byl brutální a nelítostný, jak může být jen asketa. Jeho necitlivost překračovala vše představitelné, což by se dalo čekat u nehmotné bytosti se srdcem chladným jako led, neznající bolest nebo soucit, radost ani smutek.“ Zdá se nám absurdní považovat tyto rysy jeho osobnosti za následek smrti ženy, kterou Ungern-Sternberg zřejmě miloval. Vždy jde o stejnou povídačku: moderní životopisci a spisovatelé nikdy nevynechají příležitost zmínit téma lásky a ženy, i když k tomu není vůbec žádný důvod.

Vezme-li k tomu navíc v potaz fakt, že von Ungern-Sternberg byl buddhistou na základě rodinné tradice (jeden z jeho předků konvertoval k tomuto náboženství v době, kdy válčil na východě), vše nasvědčuje tomu, že Alexandrovičův popis jeho rysů vypovídá ve skutečnosti o Sternbergově nadřazenosti, jaká se zjevuje jen u těch lidí, kteří dosáhli na skutečnou transcendentní, nadlidskou úroveň. Zde již obyčejné standardy – běžná představa o dobru a zlu či sentimentální omezení – neplatí, vládne zde místo nich zákon absolutního neúprosného činu. Baron von Ungern-Sternberg by se zřejmě stal „mužem osudu“ kdyby mu více přály okolnosti. Nestalo se tak a tak jeho existence připomínala spíše tragédii padající hvězdy.

Po osvobození Mongolska napochodoval Ungern-Sternberg na Sibiř a zaútočil na jednotky „Rudého Napoleona“, bolševického generála Blüchera. Stal se postrachem bolševiků, bojoval s nimi nemilosrdně až do samého konce i když si již byl vědom beznadějnosti boje. Vydobyl důležitá vítězství a obsadil několik měst. Stáhnout se musel až po dlouhé a brutální bitvě ve Verchneudinsku[2], kde byl napaden více než desetinásobnou přesilou bolševiků, která byla navíc pevně odhodlána zničit svého posledního nesmiřitelného soupeře.

Od té chvíle není s jistotou o osudu Ungern-Sternberga nic známé. Podle dvou autorů „beletrizovaných“ biografií, Poznera a Krauthoffa, byl zrazen částí své armády, která byla vyčerpaná a demoralizovaná. Poté měl být chycen bolševiky a zastřelen. Krauthoff dokonce líčí dramatický rozhovor mezi „Rudým Napoleonem“ a Ungernem-Sternbergem, který odmítl nabídku, aby výměnou za svůj život bojoval s rudými. Zdá se však, že toto je čistá fikce, Ungern-Sternberg nebyl nikdy zajat a zemřel přirozenou smrtí blízko Tibetských hranic[3].

Různé verze se nicméně shodují v jednom detailu: Ungern-Sternberg přesně znal den své smrti. Láma navíc předpověděl, že bude po útoku rudých zraněn ve stanici Dauria. A to nejsou jediné prvky, které činí tajemnou postavu „krvavého barona“ tak sugestivní. Existuje kuriózní svědectví o účincích jeho pohledu na ty, na které upřel svůj zrak: „Cítil neznámý, nevysvětlitelný pocit hrůzy: jakoby skřípění obruče, která se stále více a více utahuje kolem jeho hrudi“. Pravdou je, že pro ty, kdo k němu měli blízko, byla jeho prestiž a nezlomnost síly jeho příkazu něčím nadpřirozeným a to jej odlišovalo od běžného vojenského velitele.

Ještě jedna pozoruhodná skutečnost: dle zpráv od Guénona se na hradě von Ungern-Sternberga následně začaly dít jakési podivné události, svou podstatou „paranormální“. Jako by síly a nenávist proti bolševickému úpadku toho, koho Tibeťané považovali za vtělení boha války, přežily jeho smrt v podobě neklidného pozůstatku této tragické osobnosti, která měla ve více než jednom aspektu rysy symbolu.

Poznámky

[1] Evola zřejmě užívá slovo „dalajláma“ v obecnějším smyslu, než jako konkrétní titul. Zde se označení vztahuje k Bogdgegénovi, třetímu stupni žijícího Buddhy v tibetském systému po dalajlámovi a pančenlámovi. Osmý Bogdgegén byl korunován na „Bogd Chána“ (Císaře) Mongolska v roce 1911 po tom, co Mongolsko získalo nezávislost na Číně. Ztratil moc v roce 1919, kdy čínská vojska obsadila Mongolsko. V roce 1920 byl uvězněn. Osvobodil jej až Ungern-Sternberg – pozn. angl. překl.

[2] Dnešní Ulan-Ude (rusky Улан-Удэ), město u jezera Bajkal.

[3] Sovětské archivy uvádějí, že Ungern-Sternberg byl skutečně zrazen, zajat, souzen a na výslovný Leninův rozkaz zastřelen – pozn. angl. překl.

Source: http://evolian.wordpress.com/2012/08/13/baron-von-ungern-sternberg/ ^[3]