Print this post Print this post

Pocta Dominique Vennerovi

VennerMemorial1,100 words

English version here

Důvody k životu i smrti jsou nezřídka totožné. Rozhodně tomu tak bylo v případě Dominique Vennera, jenž svým činem uvedl svůj život a smrt do hlubokého souznění. Dle svých slov se rozhodl zemřít způsobem nejčestnějším za daných okolností – tedy když slova nemůžou popsat ani vyjádřit pocity. Dominique Venner nakonec zemřel tak, jak žil – se stejnou vůlí a jasností. Pro lidi, kteří ho znali, to bylo zřetelným završením trajektorie jeho existence –  v podobě čisté, úplně přímé linie naprosté spravedlnosti.

Čest nade vše

Čin Dominique Vennera byl zřetelně veden smyslem pro čest; čest stavěnou nade vše – život nevyjímaje. I lidé, kteří z osobních či jiných důvodů sebevraždu odsuzují nebo ti, kteří Vennera na rozdíl ode mne neobdivovali, musí uznat jeho čin – měli bychom totiž respektovat to, co je vykonáno ze smyslu pro čest.

Nemluvím tu o politice. Nejpozději v červenci roku 1967 se Dominique Venner definitivně rozžehnal s jakoukoliv formou politické akce. Byl ovšem pozorným pozorovatelem politického života a své pocity neváhal dát najevo. Jak ale plyne z mnohého už vyřčeného, myslím, že to zásadní nacházel jinde.

Už jako mladý aktivista stavěl Dominique Venner etiku nade vše. Nic se na tom nezměnilo, ani když se mladý aktivista proměnil v historika – meditativního historika, jak to nazýval. Dominique Venner se hluboce zajímal o homérské eposy a Iliadu s Odysseou pokládal za základní kameny odvěké evropské tradice, předně z etických důvodů: héroové z Iliady neudělují morální lekce – poskytují etické příklady; etika je nepochybně neoddělitelná od estetiky.

Krása podmiňuje dobro

Dominique Venner nebyl z těch, kteří věří, že dobro rozhoduje o kráse – naopak patřil k těm, kteří věří, že krása určuje dobro. Také věřil, že etické soudy lidí nejsou příliš podmíněny jejich názory či ideály, ale jsou spíše funkcí jejich vyšší či nižší kvality bytí – především pak zásadní lidskou kvalitou, kterou shrnul jedním slovem: noblesa.[1]

Noblesa

Noblesa je způsobem bytí, života a umírání. Noblesa je stylem – stylem o němž tak nádherně mluvil v knize z roku 1994 Le Cœur rebelle  i ve své další tvorbě. Na mysli mi vyvstává hlavně v roce 2009 vydaná kniha o německém spisovateli Ernstu Jüngerovi. V ní Dominique jasně zdůrazňuje, že pokud nám Jünger dal – a dává – následováníhodný příklad, není to jen prostřednictvím svých děl, ale také tím, že tento muž – jenž žil dlouhý život a zemřel ve věku 103 let – vždy splňoval požadavky ‚noblesy‘.

Dominique Venner byl mlčenlivý, pozorný a náročný muž – náročný v prvé řadě na sebe samého. Podařilo se mu přijmout za vlastní všechna pravidla ‚noblesy‘: nikdy neopouštět, nikdy se nevzdávat, nikdy si nestěžovat – protože noblesa (fr. tenue) odkazuje na a vychází z uměřenosti (fr. retenue). Mluvit o takových věcech ve věku smartphonů a megastorů, působíme nevyhnutelně na současníky jako něco z Marsu. Mluvit o vyrovnanosti, vznešenosti ducha, velkomyslnosti či noblese znamená užívat slov, jejichž samotný význam mnohým uniká, a zřejmě proto šosáci a Liliputi – tedy autoři provinčních úvodníků pro ‚správně smýšlející lidi‘, jimiž se dnešní mainstreamová média stala – nebyli z větší části schopní pochopit samotný význam jeho činu, jehož motivy se pokusili zredukovat na banální důvody.Alain de Benoist

Způsob protestu proti evropské sebevraždě

Dominique Venner nebyl nihilistou, ani extremistou, a především si nikdy nezoufal. Jeho hluboké historické úvahy a reflexe ho skutečně dovedly k jistému druhu optimismu. Pevně věřil v nepředvídatelnost a otevřenost historie, která utváří lidi do té míry, jako oni utváří ji. Dominique Venner odmítal veškerý fatalismus, všechny formy zoufalství.

Protože tomu nebylo dostatečně porozuměno, chci – zdánlivě paradoxně – zdůraznit, že Dominiquovo rozhodnutí spáchat sebevraždu bylo protestem proti sebevraždě: sebevraždě Evropy, kterou tak dlouho pozoroval.

Sebevražda z naděje jako zakládající čin

Dominique Venner už jednoduše neuměl a nechtěl snášet, jak se Evropa – milovaná otčina – krok za krokem vytrácí z historie, zapomínajíc na svou podstatu, odkaz, svého ducha a identitu, zbavena energie, která ji po staletí definovala. Jelikož nemohl snášet sebevraždu Evropy, postavil se jí svou vlastní – což ovšem nebyl akt rezignace nebo kapitulace, ale naděje.

Podle Vennera Evropa spí – a on ji chtěl probudit, vzburcovat dřímající povědomí. Nemějme v tomto sebemenších pochyb – ve Vennerově činu nebylo stopy zoufalství. Šlo o výzvu k činu, myšlence, kontinuitě. Řekl tím: „Dávám, obětuji, zbytek života v činu protestu a založení.“ Toto slovo, ‚založení‘, je klíčové – jde o odkaz muže, jehož poslední myšlenkou bylo zemřít vestoje, nepokořený.

Západní samuraj

Dominique Venner necítil nostalgii, byl skutečným historikem, jehož pochopitelně zajímala minulost s ohledem na budoucnost. Nehledal v minulosti útěchu či úkryt; byl si vědom, že lidé bez vědomí své minulosti ztrácí svou budoucnost. Nelze mít jedno bez druhého: minulost a budoucnost jsou dvěma rozměry přítomnosti, rozměry hloubky – oba podobně důležité.

Dominique Vennerovi nepochybně vytanula v mysli plejáda vzpomínek a obrazů: Vzpomněl na homérské hrdiny a bohy; na staré Římany, kteří před ním šli cestou dobrovolné smrti: Catona, Senecu, Marca Atilia Regula a mnoho dalších. Věnoval myšlenku Plútachovým spisům a Tacitovým análům. Pomyslel i na japonského spisovatele Jukia Mišimu, jehož smrt byla té Vennerově tolik podobná – jistě není náhodou, že jeho poslední kniha (vydaná posmrtně Vennerovým přítelem Pierrem-Guillaumem Rouxem) nese titul Západní samuraj!

Na obálce této knihy, Západní samuraj, vidíme obraz, veleslavnou rytinu: „Rytíř, smrt a ďábel“ od Albrechta Dürera. Dominique Venner si tuto rytinu vybral záměrně. Před nějakou dobou věnoval Jean Cau postavě Rytíře užasnou knihu, také nesoucí titul rytiny  – „Rytíř, ďábel a smrt“. V jednom ze svých posledních sloupků, napsaném jen několik dní před svou smrtí, vzdal Dominique Venner hold tomuto Rytíři, jenž dle něj bude navždy směřovat, cestou necestou, mezi smrtí a ďáblem, vstříc své povinnosti, svému osudu.

„Rytíř, smrt a ďábel“ : vytvořeno Albrechtem Dürerem v roce 1513

V tomto sloupku mluvil Dominique Venner i o výročí. Bylo to v roce 1513, právě před 500 lety, kdy Dürer vytvořil tento mědiryt, „Rytíř, ďábel a smrt“, a tato zmínka mě vedla k jednoduchému nápadu, který mohl napadnout každého: Vyhledal jsem si data narození a smrti autora rytiny, Albrechta Dürera a zjistil si, že se narodil 21. května 1471. Dürer se 21. května narodil, Dominique Venner se v tento den rozhodl zemřít. Pokud jde náhodu, je jistě pozoruhodná – netřeba však věřit na náhody.

Srdce rebela nikdy neodejde

Toto jsem chtěl říci na památku Dominique Vennera, který se připojil k divokému honu, v ráji, kde létají divoké husy. Ti, kdo ho znali – a já ho znal 50 let – ti, kdo ho znali, asi řeknou, že přišli o přítele. Myslím ale, že se mýlí. Naopak mám za to, že by si měli uvědomit, že od 14:42, 21. května 2013, bude Dominique Venner stále tady. Bude stát v jednom šiku s odbojnými srdci a svobodnými duchy, navždy čelící spojenectví Tartuffů, Trissotinů a Torquemadů.

Source: http://generace-identity.cz/pocta-dominique-vennerovi-alain-de-benoist/

 

If you enjoyed this piece, and wish to encourage more like it, give a tip through Paypal. You can earmark your tip directly to the author or translator, or you can put it in a general fund. (Be sure to specify which in the "Add special instructions to seller" box at Paypal.)
This entry was posted in North American New Right and tagged , , , , , , , , . Both comments and trackbacks are currently closed.
    Kindle Subscription
  • EXSURGO Apparel

    Our Titles

    Confessions of a Reluctant Hater (2nd ed.)

    The Hypocrisies of Heaven

    Waking Up from the American Dream

    Green Nazis in Space!

    Truth, Justice, and a Nice White Country

    Heidegger in Chicago

    The End of an Era

    Sexual Utopia in Power

    What is a Rune? & Other Essays

    Son of Trevor Lynch's White Nationalist Guide to the Movies

    The Lightning & the Sun

    The Eldritch Evola

    Western Civilization Bites Back

    New Right vs. Old Right

    Lost Violent Souls

    Journey Late at Night: Poems and Translations

    The Non-Hindu Indians & Indian Unity

    Baader Meinhof ceramic pistol, Charles Kraaft 2013

    Jonathan Bowden as Dirty Harry

    The Lost Philosopher, Second Expanded Edition

    Trevor Lynch's A White Nationalist Guide to the Movies

    And Time Rolls On

    The Homo & the Negro

    Artists of the Right

    North American New Right, Vol. 1

    Forever and Ever

    Some Thoughts on Hitler

    Tikkun Olam and Other Poems

    Under the Nihil

    Summoning the Gods

    Hold Back This Day

    The Columbine Pilgrim

    Confessions of a Reluctant Hater

    Taking Our Own Side

    Toward the White Republic

    Distributed Titles

    Tyr, Vol. 4

    Reuben

    The Node

    Axe

    Carl Schmitt Today

    A Sky Without Eagles

    The Way of Men

    Generation Identity

    Nietzsche's Coming God

    The Conservative

    The New Austerities

    Convergence of Catastrophes

    Demon

    Proofs of a Conspiracy

    Fascism viewed from the Right

    Notes on the Third Reich

    Morning Crafts

    New Culture, New Right

    The Fourth Political Theory

    Can Life Prevail?

    The Metaphysics of War

    Fighting for the Essence

    The Arctic Home in the Vedas

    Asatru: A Native European Spirituality

    The Shock of History

    The Prison Notes

    Sex and Deviance

    Standardbearers

    On the Brink of the Abyss

    Beyond Human Rights

    A Handbook of Traditional Living

    Why We Fight

    The Problem of Democracy

    Archeofuturism

    The Path of Cinnabar

    Tyr

    The Lost Philosopher

    Impeachment of Man

    Gold in the Furnace

    Defiance

    The Passing of a Profit & Other Forgotten Stories

    Revolution from Above