Print this post Print this post

Musolliniho nový fašistický člověk

2,593 words

English original here

“Větší účast na moci znamená odlišné vědomí, cítění, odhodlanost a odlišný úhel pohledu.” Friedrich Nietzsche [1]

“Ocel mě poctivě naučila o souladu mezi duší a tělem: zdálo se mi, že slabé emoce mají za následek ochabování svalů, sentimentalita se projevuje ochabnutím žaludku a přecitlivělost má za následek přecitlivělou bledou kůži. Vyrýsované svaly, pevné břicho a hrubá pokožka jsou tudíž přímo úměrné neohroženému bojovému duchu, síle nezaujatého intelektuálního úsudku a nezlomné povaze.“ Jukio Mišima [2]

Konceptuální a tělesná vitalita

Ve svém příspěvku do sborníku nazvaného Enciclopedia Italiana, vydaného v roce 1932 a pojednávajícího o společenské a politické doktríně fašismu, Benito Mussolini napsal, že politické doktríny nejsou vždy volně k dispozici všem lidem bez ohledu na místo a čas. Určité podmínky napomáhají zrodu určitých ideologií, jiné jejich prosazení naopak brání. Byť bylo 19. století epochou individualismu, neznamená to, že 20. století bude automaticky kráčet v jeho šlépějích. Mussolini naopak uvedl, že se jedná o kolektivistické století a zároveň vytýčil premisy pro diskusi o nově formovaném vztahu mezi jednotlivci a společností. [3]

V kontrastu s liberálním pojetím “bezcílně svobodného”, atomizovaného a autonomního jedince žijícího pod správou úřednického státu, jehož primární funkcí je zabezpečit plynulé fungování trhu, Mussolini nahlíží na člověka coby na tvora, jemuž nejlépe prospívají přísné podmínky v podobě plnění povinností, obětování se a dodržování disciplíny, jež mají svůj prapůvod v heroismu, válečnické chrabrosti a v současnou společností nepřijímané (římské) mužnosti. [4] Je odpovědností státu vytvořit vzorový model, na jehož základě bude z blátivého liberalistického těsta vytvořen nový a pevnější fašistický člověk. Člověk je totiž opravdu poddajným a tvárným stvořením, schopným podlehnout jak dekadentnímu materialistickému otroctví, tak i mužnému heroickému idealismu.
Mussolini se ve snaze vetknout státu takovouto kreativní funkci obrací do 7. století př. n.l., kdy proběhla podobná společenská a fyziologická transformace: legendární zákonodárce Lykúrgos tehdy zformoval válečnickou společnost, jež vstoupila do dějin pod názvem Sparta. K tomu dodejme, že Mussolini byl rovněž vášnivým čtenářem děl Friedricha Nietzscheho, z čehož vyplývá jeho inspirace Nietzscheovými náhledy na morálku, lidské formy života a pěstování síly, tudíž člověka jako takového pojímá jakožto souhrn vlastností vytvářených rozličnými dějinnými společenskými a politickými doktrínami.

Mussolini se nicméně snažil předjímat náhled na muže 21. století, jakožto tvora epigenetického, obdařeného jak společenskou, tak i genetickou složkou, což z něj v konečném důsledku činí ztělesnění kombinace neuvěřitelné síly na jedné straně a slabosti na straně druhé. Smyslem této stati je zanalyzovat všechny tyto archetypy: fašistický, spartánský, epigenetický a nietzscheovský, v závislosti na rozdílných sociálních podmínkách a ve vztahu k dispozicím každého jednotlivce pro dekadenci či mužnost. Dále se pak hodlám zabývat myšlenkou vytvoření prostředí, v němž by ona mužnost klíčila – po tělesné stránce, konceptuálně a sociálně – čímž by byl vytvořen protipól normalizované dekadenci a průměrnosti americké buržoazní postmodernity.

Etický organický stát a fašistický člověk

Mussolini spojil vize Hegela, Giambattisty Vica a Angela Camilla de Meise a stát definoval jako organickou a etickou jednotu. [5] Coby organická entita v sobě propojuje sílu, vitalitu, slabost a dekadenci svých jednotlivých členů. Aby stát v sobě obsahoval etický impuls, musí si vytvořit sebezáchovnou víru, v tomto případě mýtus, který bude jeho lid inspirovat k odvaze a k heroismu. Mussolini zde načrtává přímou souvislost mezi organickým zdravím státu a obsahem jeho věrouky.

Jak prohlásil, “stát disponuje zvláštním druhem zdraví a vitality, má totiž svůj vlastní puls, jenž lze vycítit ve vitální energii národa.” [6] Slabost tohoto pulsu a vitální energie o sobě dala vědět již před italským zapojením do 1. světové války, v jejím průběhu i po jejím skončení. Ve svém předválečném výpadu proti socialistickým a buržoazním neutralistům Mussolini vyjevil názor, že tendence k pasivitě a odmítání vojenské povinnosti projevující se u širokých vrstev společnosti jsou symptomy zbabělství a ekonomické racionality liberalismu. „Válka,“ jak prohlásil, „má více co dočinění s vůlí, odvahou, smyslem pro povinnost a extrémní láskou, nežli s ekonomickými důvody či rasovou nenávistí, jak tvrdili socialisté.“ [7] „Ryze ekonomický člověk neexistuje,“ říká Mussolini a dodává, že na ty, kteří podobný lidský typ vzvývají, bude historií nahlíženo jako na spoluviníky rozkladu nejlepších a nejvznešenějších italských (i všeobecně lidských) tradic. [8]

Po válce, zocelen tuhými boji v pohoří Kras (Carso), Mussolini spolu s ostatními zakladateli fašismu, z nichž mnozí byla členové úderných oddílů Arditi (Neohrožení), snil o militantním antiliberálním hnutí, jež by stálo v příkrém kontrastu vůči typicky slabému italskému liberálnímu státu. Hlavní roli v těchto jeho plánech hráli právě Arditi, bez nichž by nejspíš, jak tvrdí někteří historikové, ke zrodu fašismu vůbec nedošlo. [9] Arditi byli prvními moderními elitními vojenskými údernými oddíly. [10] Jejich výhradním úkolem na rakouské frontě bylo řešit patové situace, tolik časté v zákopové válce. Operovali v malých skupinkách určených k rychlým a překvapivým akcím, k tomuto účelu byli vyzbrojeni dýkami, revolvery, plamenomety, a granáty. Jak již ovšem naznačuje jejich jméno, jejich nejhlavnějšími zbraněmi byly neohroženost a smělost.

Arditi byli vybíráni z řad frontových pěšáků, podmínkou ovšem bylo, že měli bratry nebo jiné mužské dědice. Byli trénováni v zacházení s výše zmíněnými zbraněmi, navíc však museli podstoupit nejrůznější zkoušky ohněm, například v podobě tréninku prováděného pod ostrou palbou, jehož účelem bylo prověřit odvahu a sebejistotu uchazečů. [11] Součástí vojenského tréninku Arditů byl běh, gymnastika, plavání, zápas a umění boje s dýkou, mimoto však též i nemalá dávka indoktrinace. [12] Arditi byli inspirováni klasickou literaturou, řeckou a římskou mytologií a Nietzscheho Zarathustrou, což armáda ráda zdůrazňovala, když jí bylo vytýkáno, že cvičí spolek hrdlořezů. [13]

Vojenský řád s názvem „Deset přikázaní Ardity“ dal vzniknout opravdové legendě, jež je i nyní středobodem heroické ideologie italského fašismu. Citujme například druhé přikázání: „K dosažení vítězství není třeba početní převahy ani převahy zbraní: nade vším ční disciplína a odvaha coby jediné opravdové hodnoty. Disciplína je nejkrásnější a nejvyšší morální silou; neohroženost představuje chladnou a pevnou vůli, jejímž prostřednictvím dokažeme nepříteli svoji nadřazenost kdykoli a kdekoli.“ [14] Ostatní přikázání hovoří podobnou řečí a jsou prošpikována termíny jako odvaha, věrnost, síla, krása, násilí, důmyslnost, útok a teror. Každému členu jednotky je vštěpováno: „Jsi nejzářivějším příkladem génia našeho lidu.“ [15]

Svými vojenskými zkušenostmi, fyzickými a etickými vlastnostmi poskytli Arditi Mussolinimu a fašismu jako takovému svaly a zároveň sloužili jako modelový příklad schopnosti Italů se stát novými fašistickými lidmi. „Jeden odvážný muž je roven stovce mužů,“ proklamovali Arditi se svoji nezbytnou vitalitou a smělostí. [16] Pro Mussoliniho však ideje, jejichž nositelé byli právě Arditi, přežily válku. Ačkoli mnoho z nich vstoupilo do armády jakožto obyčejní branci, služba u Arditů jim následně zformovala těla, čehož odrazem byly i jejich ušlechtilé náhledy na svět a bystré mysli – všechny zmiňované vlastnosti byly upevňovány tuhým drilem na cvičišti a v bitevních vřavách. Mussolini to vše vnímal jako příklad příčinné souvislosti mezi tělesnou silou a ctí a zanedlouho po převzetí moci se rozhodl realizovat svůj plán přeměny slabých a dekadentních těl a myslí Italů v podobném duchu.

Podle Mussoliniho je fašismus „myšlenkou a akcí“, přičemž doktríny mají mít podobu živoucích aktů, nikoli rétorických cvičení. Každý muž má v sobě vůli k životu a rovněž tak i intelektuální tendence. [17] Giuseppe Bottai, redaktor periodika Critica Fascista, jež bylo nejvíce přístupné Evolovým kritikám režimu, sdílel tyto náhledy, když prohlásil, že idea musí kráčet ruku v ruce s akcí a žádná z nich nesmí nabýt převahy nad tou druhou. Válka musí být podle něj vedena „zbraněmi ducha, mysli a nové inteligence.“ [18] Fašističtí teoretici včetně samotného Mussoliniho se snažili v lidech vzbudit nové instinkty, aby namísto bezmyšlenkovité oddanosti novému režimu raději rozvíjeli své tělo v součinnosti s myslí.

Zvláště důležitým v tomto ohledu je Bottaiovo přesvědčení, že každý fašista musí být vyzbrojen speciálně zakódovanou vůlí k činu a spoléhat se na svou prekonceptuální „tělesnou energii“. Právě v této fázi rozvoje osobnosti se formují životní přesvědčení. [19] Jinde se zase Mussolini pregnantně vyjádřil, že fašismus představuje fyziologickou revoluci.

„Fašismus,“ jak prohlásil, „vyžaduje po člověku aktivitu a zapojení do akce celou jeho silou. Chce po něm, aby se statečně postavil těžkostem, jež ho obklopují a byl připraven je rázně řešit. Na život nahlíží jako na boj, v němž si každý dílčí člověk musí vydobýt své místo na výsluní, v prvé řadě vybavením se patřičnými nástroji (tělesnými, morálními a intelektuálními) potřebnými k dosažení vítězství.“ [20]

Jak již je výše naznačeno, fašisté stáli v příkré opozici pohodlnému životu slibovaného buržoazní modernou. Přílišné knihomolství a intelektuálnost vede člověka spíše k pohodlnosti, nežli k revoluci, neboť slabé tělo funguje jen díky „shovívavosti buržoazní formy života.“ [21] Abychom však nedošli k omylu: cílem fašismu nebylo vytvořit ze všech členů společnosti „sečtělé válečníky.“ Namísto toho prosazoval systém individuálních hierarchií, v nichž je každý jedinec nadán „fašistickým duchem coby protipólem zbabělosti a hrabivosti.“ Každý člen společnosti – od nejdůležitějšího až po toho nejposlednějšího – „musí pociťovat hrdost při výkonu svých povinností.“ [22]

A protože stát je organickou sloučeninou vlastností svých občanů, na Itálii bylo nahlíženo jako na nevyhovující místo pro nového fašistického člověka. Jakožto premoderní společnost, a to jak koncepčně, tak i materiálně, Itálie potřebovala radikální hygienickou proměnu, která by zajistila základní fyzické zdraví lidu. Fašistický režim se dal do bourání starých městských částí, budování kanalizací a stavění čistých a rozlehlých bulvárů po celé Itálii. [23]

Tento hygienický projekt urbanistické přestavby měl spolu s modernistickým radikalismem futuristického umění za následek, že na fašismus bylo nahlíženo jako na modernistické politické hnutí. Když se však vezme v potaz dualistická organická a etická koncepce státu, jenž stál za tímto projektem, modernismus se rázem smrskne v ryze estetickou kategorii. „Každá doktrína se snaží nasměrovat lidskou aktivitu k předem určenému cíli,“ vysvětluje Mussolini. [24] Mimoto též musí ztělesňovat „duchovní a morální imperativ,“ který usměrňuje vůli lidu ve snaze o dosažení vyššího stupně dokonalosti a životaschopnosti, [25] učí občanským ctnostem, vzbuzuje vědomí vznešené mise a sjednocuje síly lidu. [26] Fašismus měl za cíl vymýtit vše dekadentní rezultující z italské minulosti (středověk byl považován za dekadentní éru) a zároveň hodlal „odstranit buržoazní sádlo z italských těl a myslí.“

Vzhledem k tomu, že Mussolini ztotožňoval zdraví jednotlivých členů národa se zdravím státu jako takového, explicitně odmítal liberalistický stát řídící se sloganem „laissez faire“, ba co více , vyžadoval, aby se lidé v zájmu státu přiklonili k vitalistickému životnímu stylu. Jinými slovy, fašismus uplatnil etiku v rámci pokusu o změnu organického uspořádání státu. Ačkoli se mnohde uvažovalo o zavedení eugeniky, speciálně její negativní varianty, přičemž v některých liberálních státech, jako například v USA, došlo pravděpodobně i k její aplikaci, Mussolini nikdy nebyl příznivcem sterilizace nebo výběrového plození dětí. Naopak pociťoval takřka romantickou náklonnost k vrozeným vlastnostem jednotlivých dílčích součástí italského národa. Hodlal jen vybudit všechny jednotlivce k uplatnění jejich přirozeného talentu, ať je již jednalo o vlohy básnické, umělecké, náboženské, myslitelské, dobyvatelské nebo jejich kombinaci, za účelem obnovení italské před-liberální vitality. [27]

Děti od šesti let a zdraví dospělí jedinci byli zapsáni do školních, víkendových a večerních tělocvičných kursů, majících za úkol „posílit a oživit srdce a mysl italské rasy“ (citace pochází z roku 1940). „Druhá kniha fašisty“, jež byla učebnicí pro desetileté žáky, popisovala fašistické procvičování mysli a těla jako „způsob, jak obdařit (mužské tělo) duchem sebeobětování, heroismu, pracovitosti a boje,“ jež patřily mezi charakteristické znaky pre-liberální Itálie. Italští muži, ženy a děti praktikovali na nejrůznějších cvičištích a sportovištích prostná cvičení, skákali skrze hořící obruče, jezdili na koních a dokonce se i učili používat střelné zbraně. Cvičenci každého věku a každého pohlaví měli specifický tréninkové programy – ženský trénink byl například zaměřen na posílení těla a životní energie, což je užitečné zejména při porodu a v mateřství. Režim jednoduše věřil, že tělo je klíčem k etické a filosofické transformaci, jíž vyžadoval po národu. [28]

Tvrdost, smysl pro povinnost a disciplína měly být vlastnostmi, schopnými transformovat jedince i jejich potomky. Tato víra nečerpala pouze z příkladu Arditů, nýbrž i z fašistického kultu s názvem „romanità” a rovněž tak i z kultu velikosti starověkého Říma. Staří Římané představovali základní vzor, byli ztělesněním vitality a jak podotkl Mussolini, “byli naplněním vůle k moci.” [29] Již v období před pochodem na Řím v roce 1922 Mussolini užíval k objasnění cílů fašismu starořímské terminologie:

“V Římě vidíme slib budoucnosti. Řím je naším mýtem. Sníme o římské Itálii, jež bude moudrá a silná, disciplinovaná a imperiální. Mnoho z nesmrtelného římského ducha povstalo spolu s fašismem. Římské jsou naše liktorské pruty, římská je organizace našich vojsk, římská je naše hrdost a odvaha.” [30]

Římský stát, jak jej pojímal Mussolini, mohl vzkvétat jedině v návaznosti na dravost a tělesnou zdatnost Římanů. A vzhledem k tomu, že se vůle státu, zejména v republikánském období, shodovala s vůlí jednotlivých Římanů, kteří byli idealizováni coby ctnostní muži bojující svými dynamickými vůdčími schopnostmi, obratností a představivostí proti početnějsímu barbarskému světu, Mussolini vnímal zdraví a ctnostné heroické násilí jako jediné prostředky k přeměně dědiců Říma i celého státu. Myslel si, že pokud fašistický stát bude plodit ctnostné muže, tito pak zajístí ctnost a odolnost fašismu. [31]

Ačkoli Mussolini nezašel tak daleko jako Lykúrgos ve Spartě v zajištění státní kontroly nad životní silou jednotlivce, režimu ležela na srdci koordinovaná souhra mysli a těla, nezbytná k překonání slabosti a dekadence. Rozdíl mezi fašistickou Itálií a Spartou lze nejlépe demonstrovat na příkladu druhého jménovaného státního útvaru, v němž sdíleli muži i ženy stejné role a plnili totožné povinnosti. Narozdíl od spartánské válečnické pospolitosti fašistická Itálie usilovala o všeobjímající konceptuální a tělesnou vitalitu, jež překonávala široký rámec kulturních, intelektuálních a zaměstnanostních rozdílů; hodlala vytvořit nový typ člověka, jenž by byl s to přetvořit všechny společenské oblasti svojí silou a vůlí k činu.

Poznámky

[1] Friedrich Nietzsche, Writings from the Late Notebooks, překl. Kate Sturge, ed. Rüdiger Bittner (Cambridge: Cambridge University Press, 2003), str. 91.

[2] Yukio Mishima, Sun and Steel, překl. John Bester (Tokyo: Kodansha International, 1970), str. 26–27.

[3] Benito Mussolini, The Political and Social Doctrine of Fascism (La dottrina del fascismo), překl. Jane Soames (New York: Gordon Press, 1976), str. 19-20.

[4] Mussolini, Doctrine, str. 24–26.

[5] Schválně opomíjím Evolovu diskusi o organickém státě, dokonce i když se specificky týká italského fašistického režimu, protože zde není důkazů, že italský režim sdílel Evolovo hluboké porozumění tradicionalistických aspektů takového státu.

[6] Mussolini, Doctrine, str. 21.

[7] Benito Mussolini, Mussolini as Revealed in His Political Speeches, November 1914–August 1923, překl. Barone Bernardo Quaranta di San Severino (London: J. M. Dent and Sons, 1923), str. 10–13.

[8] Mussolini, Speeches, 11.

[9] Paul Baxa, Roads and Ruins: The Symbolic Landscape of Fascist Rome (Toronto: University of Toronto Press, 2010), str. 17–18.

[10] Angelo L. Pirocchi, Italian Arditi: Elite Assault Troops, 1917–1920 (Oxford: Osprey Publishing, 2004), str. 4.

[11] Pirocchi, str. 19–24.

[12] Pirocchi, str. 25.

[13] Pirocchi, str. 56.

[14] Přeloženo z originálního dokumentu, který se nachází ve sbírce M. Dyala.

[15] Přikázání č. 10.

[16] Přikázání č. 6.

[17] Mussolini, Doctrine, str. 20.

[18] Giuseppe Bottai, “Twenty Years of Critica Fascista,” in A Primer of Italian Fascism, ed. Jeffrey T. Schnapp, překl. Schnapp, Sears, and Stampino (Lincoln: University of Nebraska Press, 2000), str. 188.

[19] Bottai, Critica Fascista, str. 192.

[20] Mussolini, Doctrine, str. 19 (zdůraznění M. Dyal).

[21] Bottai, Critica Fascista, str. 185.

[22] Giuseppe Bottai, “Fascism as Intellectual Revolution,” in A Primer of Italian Fascism, ed. Jeffrey T. Schnapp, překl. Schnapp, Sears, and Stampino (Lincoln: University of Nebraska Press, 2000), str. 85.

[23] Baxa, str. 84.

[24] Mussolini Doctrine, str. 20.

[25] Mussolini Doctrine, str. 21.

[26] Mussolini Doctrine, str. 22.

[27] Viz nápis na Palazzo della Civiltà Italiana v římské čtvrti EUR (Esposizione Universale Roma).

[28] PNF, Il Secondo Libro del Fascista (Verona: Mondadori, 1940), str. 52–53. (Překlad M. Dyal)

[29] Mussolini, Doctrine, str. 25.

[30] Mussolini citace pochází z Gioacchino Volpe, “Excerpt from ‘History of the Fascist Movement,’” in A Primer of Italian Fascism, ed. Jeffrey T. Schnapp, překl. Schnapp, Sears, and Stampino (Lincoln: University of Nebraska Press, 2000), str. 24.

[31] Jack Greene & Alessandro Massignani, The Black Prince and the Sea Devils: The Story of Valerio Borghese and the Elite Units of the Decima Mas (Cambridge: Da Capo, 2004), xx.

Článek Marka Dyala Mussolini’s New Fascist Man byl převzat ze stránek Counter-Currents Publishing.

Source: http://deliandiver.org/2012/11/musolliniho-novy-fasisticky-clovek.html

 

If you enjoyed this piece, and wish to encourage more like it, give a tip through Paypal. You can earmark your tip directly to the author or translator, or you can put it in a general fund. (Be sure to specify which in the "Add special instructions to seller" box at Paypal.)
  • Video of the Day:

  • Kindle Subscription
  • Our Titles

    The Eldritch Evola

    Western Civilization Bites Back

    New Right vs. Old Right

    Lost Violent Souls

    Journey Late at Night: Poems and Translations

    The Non-Hindu Indians & Indian Unity

    Baader Meinhof ceramic pistol, Charles Kraaft 2013

    The Lightning and the Sun

    Jonathan Bowden as Dirty Harry

    The Lost Philosopher, Second Expanded Edition

    Trevor Lynch's A White Nationalist Guide to the Movies

    And Time Rolls On

    The Homo & the Negro

    Artists of the Right

    North American New Right, Vol. 1

    Forever and Ever

    Some Thoughts on Hitler

    Tikkun Olam and Other Poems

    Under the Nihil

    Summoning the Gods

    Hold Back This Day

    The Columbine Pilgrim

    Confessions of a Reluctant Hater

    Taking Our Own Side

    Toward the White Republic

    Distributed Titles

    Carl Schmitt Today

    A Sky Without Eagles

    The Way of Men

    Generation Identity

    Nietzsche's Coming God

    The Conservative

    The New Austerities

    Convergence of Catastrophes

    Demon

    Proofs of a Conspiracy

    Fascism viewed from the Right

    The Wagnerian Drama

    Fascism viewed from the Right

    Notes on the Third Reich

    Morning Crafts

    New Culture, New Right

    An eagle with a shield soaring upwards

    A Life in the Political Wilderness

    The Fourth Political Theory

    The Passing of the Great Race

    The Passing of a Profit & Other Forgotten Stories

    Fighting for the Essence

    The Arctic Home in the Vedas

    The Prison Notes

    It Cannot Be Stormed

    Revolution from Above

    The Proclamation of London

    Beyond Human Rights

    The WASP Question

    Can Life Prevail?

    The Jewish Strategy

    The Metaphysics of War

    A Handbook of Traditional Living

    The French Revolution in San Domingo

    The Revolt Against Civilization

    Why We Fight

    The Problem of Democracy

    The Path of Cinnabar

    Archeofuturism

    Tyr

    Siege

    On Being a Pagan

    The Lost Philosopher

    The Dispossessed Majority

    Might is Right

    Impeachment of Man

    Gold in the Furnace

    Defiance