Print this post Print this post

Ásatrú a politično

Valhalla6,126 words

English original here

Věnováno Georgi Hockingovi

1. Úvod

Otázka, zda existuje spojitost mezi Ásatrú a bílým nacionalismem je mezi vyznavači Ásatrú už mnoho let zdrojem kontroverze. Pro mě je však odpověď jasná. Ásatrú a bílý nacionalismus jsou dle mě spjaty natolik nerozlučně, že zastávat Ásatrú a zároveň odmítat bílý nacionalismus považuji za osudový rozpor (skutečně osudový, nikoli pouze vážný nedostatek v logickém slova smyslu).

Než se pustím dále, rád bych vymezil několik pojmů. Pro nezasvěcené: Ásatrú označuje náboženství lidí, věřících v předkřesťanské germánské bohy, předně v Ódhinna (proto se někdy mluví o odinismu). Termín Ásatrú užívám, protože jednoslovného termínu je zjevně třeba a tento se nezdá o nic horší než jiné.

Za „bílý nacionalismus“ označuji hnutí, které uznává bělochy – tedy lidi evropského původu – za svébytný národ či rasu, s vlastními národními zájmy, o jejichž ochranu a prosazování usiluje. Hlavním zájmem bělochů (a všech ostatních skupin) je jejich biologické přežití a zachování svébytné kultury. Bílí nacionalisté soudí, že běloši mají právě takové právo ochraňovat a prosazovat své zájmy jako kterákoliv jiná skupina.

Je však zjevné, že hnutí vzniklo jako reakce na ústřední poselství kulturního a politického establishmentu, který Evropany zrazuje před prosazováním vlastní skupinových zájmů. Jiné rasové a etnické tak pochopitelně činit mohou – když je ale Evropané chtějí následovat, jde o „rasismus“. Tento dvojitý standard je nedílnou součástí obecně protizápadního a protibělošského ducha prostupujícího americká i evropská média, akademické instituce i politiku. Bílý nacionalismus se stal nezbytným v důsledku skutečného ohrožení bílých zájmů.
Běloši měli na vzniku tohoto ohrožení samozřejmě nemalý podíl. Kromě pozoruhodně pasivní a trpělivé tolerance otevřeně nepřátelských osob i ideologií se Evropané také oddali vidině tzv. „dobrého života“, jehož obsahem má být nejen individualismus a hédonismus, ale také oproštění se od povinnosti přivést na svět novou generaci. Výsledkem toho bělošská míra porodnosti prudce upadla a tak Evropané vstoupili na cestu ke statusu menšiny a ztrátě kontroly nad vlastními domovinami jak v Americe, tak Evropě.

Navzdory tomu, jak bílý nacionalismus vykreslují jeho odpůrci, není prvotním motivem tohoto hnutí nenávist k jiným skupinám; správný bílý nacionalista také není povinen nenávidět barevné a přát jim jen to nejhorší. Musí si však přiznat, že zájmy naší skupiny se někdy mohou střetnout se zájmy skupiny jiné. V takových případech nám logika bílého nacionalismu velí upřednostnit vlastní zájmy místo masochistického upřednostnění zájmů jiné skupiny (což je ovšem od bělochů – na rozdíl od jiných skupin – vyžadováno). Bílý nacionalismus tak neradí Evropanům nic jiného, než následovat všechny ostatní skupiny v upřednostňování vlastních zájmů.

Použiju známý příklad: Američtí černoši jasně viděli prezidentské volby 2008 optikou „My“ vs. „Oni“. A tak 96% z nich dalo hlas Baracku Obamovi, což mainstreamová média považovala za tak samozřejmé, že se ani neobtěžovala s komentářem. Když ovšem na druhé straně vyšlo najevo, že 55% bělošských hlasů šlo pro Johna McCaina, mnozí to označili za „rasismus“. Evropané přišli s konceptem utopické post-rasové společnosti, kde neexistuje myšlení v kontextu skupinových zájmů – je na čase, aby se vrátili do reality a uvědomili si nemožnost existence podobné společnosti. Pokud tedy neevropské etnické skupiny trvají na myšlení a jednání na základě skupinových zájmů, musíme je následovat.

Výše uvedené píši jako jednoduché, čestné a přesné shrnutí povahy bílého nacionalismu. Proč s ním však musí být Ásatrú spojováno? Proč nemůže zůstat apolitickým náboženstvím?

2.Ásatrú jako etnické náboženství

Začněme velmi jednoduchým bodem: Ásatrú je založeno na etnicitě, nikoli na vyznání víry. Etnické náboženství lze jednoduše definovat jako víru specifického národa či etnicity. Jako skvělé případy takových náboženství mohou posloužit judaismus či hinduismus. Člověk se členem náboženské skupiny stává jednoduše narozením.

Náboženství založená na vyznání víry nejsou určena etnickou identitou, ale – jak naznačuje sám termín – právě vyznáním víry (krédem). Tři největší z těchto náboženství jsou islám, křesťanství a budhismus. Protože u těchto věr není kladen důraz na etnicitu, ale dané vyznání, jsou náboženství tohoto druhu univerzalistická – tj. přijímají stoupence všech původů a ras. Na druhé straně etnická náboženství patří k danému lidu, a tak zpravidla nepřijímají konvertity z odlišných etnických skupin. (Jak judaismus, tak hinduismus v některých případech konvertity přijímají, ale obecně od konverzí odrazují a – na rozdíl od křesťanů a muslimů – u nich neexistuje proselytismus.)

Termín „hinduismus“ je odvozen z perského slova „Hind“, které označuje obyvatele Indie. Etymologie slova „judaismus“ je podobná, v konečném důsledku je označení odvozeno od slova „Žid“. Tato označení sama o sobě nerozlišují mezi členem etnické skupiny a přívržencem náboženství – a tato nejednoznačnost neexistuje jen na lingvistické, ale také na faktické úrovni: Pro většinu Indů být Indem znamená být hinduistou (což ale vlastně znamená: „být Indem znamená být Indem“). Slyšel jsem, že je dokonce možné být ateistickým Hindem/hinduistou. Vše výše uvedené neznamená nic jiného, než že bez ohledu na své přesvědčení nemůže Ind přestat být Indem (stejně jako je ateista Karel Marx stále označován za židovského, či židovsko-německého, filozofa). Jistě je možno být konkrétnější a říct, že Ind nemůže přestat být Indem v etnickém slova smyslu – samotná identita národa se však zdá být spojena s jeho náboženstvím svazkem, jehož sílu si jeho příslušníci (kteří se můžou označovat i za ateisty) ani plně neuvědomují. A stejně tak je i identita etnického náboženství spjata se „svým“ lidem.

Ve skutečnosti etnické náboženství vyvěrá z jedinečné povahy daného lidu. Kultura je lidským výtvorem, který je stejně jako ostatní lidské výtvory výslednicí působení našich vrozených a na vůli nezávislých rysů. V posledních letech přinesla věda přesvědčivá fakta dokazující, že dědičnost ovlivňuje velkou část našeho chování a osobnosti, které jsme dříve považovali za formované prostředím či „svobodnou volbou“. Asi nejpůsobivějším – jednoduše fascinujícím – důkazem jsou studie jednovaječných dvojčat rozdělených po porodu. 1] Tato dvojčata se často stejně oblékala, sdílela stejný hudební a umělecký vkus, řídila stejné typy aut a dosahoval takřka identických hodnot při testování IQ.

Etnická skupina je v zásadě soubor geneticky příbuzných lidí. Jedná se víceméně o velmi široce pojatou rozšířenou rodinu. Skupinovou identitu zakládá relativní podobnost a relativní odlišnost: členové etnické skupiny X jsou za ně pokládáni, protože – jakkoli nejsou totožní – jsou si navzájem podobnější, než jsou podobní členům etnické skupiny Y. Podobnost je založena na rozdílnosti (důležitý bod, kterému se později vrátím). V určitém bodě prehistorie vyvinuli členové odlišných etnických skupin – složených z geneticky příbuzných členů – náboženství. Tato náboženství se jedno od druhého nezanedbatelně liší. S ohledem na současný stav poznání si troufnu říct, že tyto rozdíly jsou zčásti způsobeny rozdílnými genetickými charakteristikami dotčených etnických skupin. Říkám „zčásti“, protože nelze opomenout ani další faktory: zeměpisnou polohu, historické okolnosti atd.

Bez obav se můžeme zbavit hypermoderní odkazů na genetiku, protože celá věc se dá vyjádřit i velmi jednoduše: etnické náboženství je výsledkem projevu vnitřní a unikátní povahy lidu/národa. Odlišnosti etnických náboženství lze částečně připsat na vrub přirozených a vrozených odlišností. Právě proto etnická náboženství tak dobře fungují pro danou skupinu – když odmyslíme individuální odlišnosti, jedná se jedince sdílející přirozenost. (i zde však vstupují na scénu další faktory, jako např. sdílení podobného osudu)

Náboženství není neutrální neukotvenou abstrakcí, kterou lze bezbolestně vnutit libovolnému národu – a to platí i pro náboženství založená na vyznání víry. Každé z nich bylo původně vytvořeno specifickou skupinou a až postupným vývojem byly odstraněny bariéry pro příslušnost k dané víře. Jako nejslavnější příklad je možno uvést křesťanství, původně nevýznamnou židovskou sektu, která v nejranějším období své existence přijímala do svých řad výhradně Židy. Tak si i přes svůj univerzalistický nádech uchovávají na vyznání víry založená náboženství charakter, vdechnutý jim národem-„stvořitelem“. Proto museli naši severoevropští předci od základu proměnit křesťanství („germanizovat“ ho), než se mu (p)oddali. Tato „germanizace křesťanství“ byla ve skutečnosti dlouhotrvajícím vývojem, vrcholícím strašlivým krveprolitím a otřesem reformace 2]. Náboženství vytvořené jedním národem v určité části světa nelze bez utrpení, násilí a zrady svědomí zavést v podmínkách úplně jiného národa v odlišné části světa.

Ásatrú je etnické náboženství severoevropských národů, mluvících germánskými jazyky. Je produktem této „etnické skupiny“ (která se za samostatnou etnickou skupinu do jisté nepovažovala a dodnes nepovažuje) a nemohlo být produktem žádné jiné. Oswald Spengler trefně označil duši Severoevropanů jako „faustovskou“. Podle něj je „prvotním symbolem“ faustovské duše „čistý prostor bez hranic“: Jak si jsou latinská hymnika na křesťanském jihu a Edda na pohansky zaostalém severu vzdálené, tak ve vnitřní prostorové nekonečnosti veršů, v rytmice vět a obrazné řeči jsou si podobné. Přečtěte si Dies iræ vedle Völuspy, která nevznikla o mnoho dříve: je to táž železná vůle, která překonává a láme všechen odpor viditelného. 3]
Faustovského ducha nacházíme v našich bozích. Ódhinn je neupokojitelný poutník a náčelník divokého honu. Ze svého trůnu, Hlidskjalfu, přehlédne celý svět. Jeho dva havrani – Huginn a Muninn (Myšlenka a Paměť), přelétávají celou Zemi a přináší mu zpět zprávy. Přesto jsou tajemství, odepřená samotnému Ódhinnovi a bytosti (jako Norny), nad kterými nevládne žádnou mocí. Stejně jako my je spalován žízní po poznání skrytého a po vládě nad svým osudem. Proto se oběsí a po devět nocí visí na větrném stromu, a tak získá tajemství run – skrytého, vše vysvětlujícího vědění. Vyhledá také Mímiho studnu (studna moudrosti) a za jediný doušek z ní obětuje své levé oko. Ódhinn je ztělesněním faustovského ducha – a my jsme

Ódhinn.

Spengler píše:

Co je Valhalla?… [Vznáší se] mimo všechnu pociťovatelnou skutečnost, v dalekých, temných, faustovských regionech. Olymp spočívá na blízké řecké zemi; ráj církevních otců je kouzelnou zahradou někde v magickém vesmíru. Valhalla není nikde. Zdá se být ztracena v bezmezném, se svými samotářskými bohy a reky, jako příšerný symbol osamělosti. Siegfried, Parsifal, Tristan, Hamlet, Faust jsou nejosamělejší hrdinové ze všech kultur. … Touha po lese, tajemný soucit, nepojmenovatelná opuštěnost: to je faustovské a jen faustovské. Zná to každý z nás. V Goethově Faustovi se tento motiv vrací v celé své hloubce:
„Nepochopitelně svůdná touha
pudí mě lesy a lukami kráčet
a mezi tisíci horkými slzami
cítím, že vyvstává mi svět.“ 4]

Ásatrú je výrazem jedinečného ducha germánských národů. Lze také věrohodně tvrdit že Ásatrú je duchem germánských národů a mýty a tradice pak vykládat jako způsob projekce ducha národa před sebou samým, v konkrétní podobě. Tím se vracíme zpět na začátek, k „politickému“ účelu úvahy: cenit si Ásatrú znamená cenit si národa Ásatrú – jeho přežití, jedinečnosti a jeho rozkvětu. Jedno totiž nemůže existovat bez druhého.

Ásatrú by nemohlo bez svého ‚zakládajícího‘ národa vzniknout – a nemůže bez něj pokračovat. Politicky korektní Ásatrú spolky jako Troth (dříve Kruh Trothu) od základu odmítají myšlenku Ásatrú coby etnického náboženství a nakládají s ním de facto dle unitářského vzoru – jejich dveře jsou doširoka otevřeny každému zájemci. To je očividně absurdní. Ásatrú není transnárodní „vyznání“ které může být pohodlně přijato libovolným národem. Je to světonázor specifického lidu/národa, vzniknuvší z jejich střetnutí a zkušeností s určitou částí světa. Postup spolků jako Troth odhaluje především fakt, že jejich skutečným náboženstvím je civilní náboženství moderního, sekulárního liberalismu, jemuž je nutno Ásatrú (stejně jako vše ostatní) přizpůsobit. Každému s byť jen povrchní znalostí ság je jasné, že Ásatrú je s moderním liberalismem neslučitelné.

Pokud jsou pro Neevropany tradice mých předků fascinující, jsem nadšený. Ať je dle libosti studují – dokonce bych je v tom podpořil. Ale nejde o jejich tradice a nepovažuji je za jednoho z nás‘ a nepřizval bych je k účasti v našich rituálech. Sám jsem fascinován šintoismem i japonskou kulturou obecně a hluboce respektuji Japonce. Přesto bych nikdy neusiloval o konverzi k šintoismu, protože jsem bílý Zápaďan a nejde o mou tradici. A jen na okraj, pokud bych byl při svém pokusu o konverzi k šintoismu Japonci zdvořile odmítnut, nikdo by nic nenamítal. Pokud však my, vyznavači Ásatrú, zaujmeme stejnou pozici a označíme své etnické náboženství za výlučné pro vlastní etnickou skupinu, hned jsme označeni za odpudivé ‚rasisty‘. Přesto se však touto cestou musíme ubírat a před domy komisařů politické korektnosti vztyčit níðstang.

Pro zdůraznění zopakuji, že skutečné ocenění Ásatrú musí zahrnovat i ocenění národa, v jehož středu Ásatrú vzniklo a jehož ducha vyjadřuje. Oceňovat vlastní lid/národ znamená usilovat o zachování jeho kultury i samé podstaty existence. Při střetech zájmů mezi našimi lidmi a ostatními pak přirozeně volit stranu vlastního lidu.

Poznámky:

1] viz: Nancy L. Segal, Born Together—Reared Apart: The Landmark Minnesota Twins Study (Cambridge: Harvard University Press, 2012).
2] viz: James Russell, The Germanization of Early Medieval Christianity: A Sociohistorical Approach to Religious Transformation (New York: Oxford University Press, 1994).
3] Oswald Spengler, Zánik Západu Academia, Praha, 2011 str. 156
4] Oswald Spengler, Zánik západu Academia, Praha, 2011 str. 156-7 (vytečkované vynechávky překladatel, alternativní překlad v článku Apollinská a faustovská duše)
Článek Collina Clearyho Ásatrú & the Political vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing. Dokončení příště.
Související články:

3. „My“ versus „Oni“

Tento můj poslední výrok se vrací zpět k myšlence (krátce zmíněné v úvodu eseje) konfliktu zájmů mezi jednotlivými lidskými skupinami. Přestože to pokládám za samozřejmost, stala se takováto pozice dnes nezřídka kontroverzní. Ústřední myšlenkou multikulturalismu je konec konců idea společnosti, kde vedle sebe bezkonfliktně koexistují rozličné odlišné skupiny – taková představa se ovšem zakládá na sotva uvěřitelně plytkém pojetí „kultury“.

Liberální „oslava rozmanitosti“ ve skutečnosti spočívá v oslavě kultury pouze v jejích vnějších a povrchních formách. Jinými slovy, pro západní liberály znamená „multikulturalismus“ jednoduše koexistenci takových prvků, jakými jsou různé styly tradičních úborů, hudby, tanců, jazyků či pokrmů. Skutečná podstata různých kultur ale spočívá v tom, jak nahlíží na přírodu, jak vnímají božské, jaký mají náhled na muže, ženy a jejich role, a jak vnímají důležitost své skupiny v širším schématu existence. Také rozhodně není vůbec jasné, zda příslušníci dramaticky odlišných kultur spolu dovedou mírumilovně koexistovat. 1]

V uskutečnitelnost tohoto „světa Star Treku“, bez konfliktů skupinových zájmů, věří hlavně bohatí bílí vysokoškoláci. Barevní nejen že v takový svět nevěří, ale ani o něj neusilují, protože mají mnohem vyvinutější smysl pro skupinovou identitu a prosazování svých skupinových zájmů. Bílí voliči Demokratické strany jsou obyčejně nadšení, když se do jejich čtvrti začnou stěhovat černoši. Pokud se situace obrátí, černoši projevují nadšení neporovnatelně méně (a fakt, že i oni jsou z drtivé většiny voliči stejné strany, zdá se nehraje pražádnou roli). Stejně tak Asiaté smutně nekroutí hlavou nad tím, jak málo v jejich Chinatownu žije Hispánců.

Důvodem je zdravě vyvinutý vlastnický pocit těchto skupin. Pevně věří, že jejich čtvrti patří jim. Pokud by se chtěla začít masivněji přistěhovávat jiná skupina, vidí to jako očividný konflikt skupinových zájmů. A skutečně – takovéto konflikty jsou opravdové a nevymýtitelné. Neexistují jenom proto, že si lidé myslí, že existují, a tak je nelze vykořenit „změnou myšlení“. Konflikty zájmů existují z prostého, metafyzického důvodu – každý jedinec, každá skupina je něčím.
Být vždy znamená být něčím – mít určitou identitu, která sestává z právě takových složek a nikoli těch ostatních. To platí pro veškeré existující věci: kameny, tužky, trepky, lidské bytosti a lidské skupiny jako národy a rasy. Každá identita je vždy identitou odlišnosti. Jinak řečeno – identitu čehokoliv zakládá právě způsob, jakým se tato věc liší od ostatních.

Na mém stole nalevo od počítače stojí dva hrnky. Jsou jim společné jisté vlastnosti, díky čemuž je klasifikuji jako věci stejného druhu. Právě tyto společné vlastnosti však zakládají odlišnost. Oba hrnky jsou keramické a zhruba stejně vysoké, jeden z nich je ale masivnější a těžší. Oba můžou být naplněny tekutinou, ale ten tenčí (právě díky své štíhlosti) může pojmout více tekutiny. Oba jsou zdobené, ale obsah „ozdob“ se liší (na jednom je jen obrázek, zatímco na druhém poselství: citát agrariánského autora Wendella Berryho.

Hrnek na kávu je tím, čím je nejen svou odlišností od dalších hrnků na kávu, ale také odlišností od všeho ostatního. Identitu lze vyjádřit pozitivně: popíšeme hrnek jako masivní, 15 cm vysoký, keramický a bílé barvy. Každá taková charakteristika je však svým způsobem negativní charakteristikou: hrnek není štíhlý, je 15 a nikoli 20 cm vysoký, je keramický – nikoli kovový a bílý, nikoli žádné jiné barvy. Dále není hrnek sám o sobě schopen pohybu, neumí zastavit kulku, kandidovat ve volbách a celou řadu dalších věcí.

Bez ohledu na to, o jaké věci mluvíme, je veškerá identita identitou odlišnosti – a to zahrnuje i národy a kultury. Identitu lidu tvoří způsob, jakým se liší od jiných národů. To vede k problémům, které u hrnků na kávu nepřipadají v úvahu. Dva hrnky na mém stole se liší, tyto odlišnosti však těžko vyústí v konflikt. Jen pod jedním z nich je podšálek, o podšálek však nebojují. S lidmi je to poněkud jinak. Odlišnosti lidských skupin jsou vždy možným zdrojem konfliktu – totéž samozřejmě platí i o rozdílech mezi jednotlivými lidmi a dokonce zvířecími druhy a jednotlivými zvířaty.

Naše odlišné způsoby mluvy, oblékání, stravování, praktikování náboženství, vydělávání peněz, provozování umění, komponování hudby, výchovy dětí, chápání rozdílů pohlaví či lásky jsou nekonečným možným zdrojem konfliktu mezi lidskými skupinami. Stejně tak jimi jsou rozdíly v zámožnosti nebo zeměpisné poloze (někdo jiný může zatoužit po našem bohatství či zemi). Existovat jako zřetelně vymezená lidská skupina znamená odlišnost od jiných skupin – a kde je odlišnost, tam je nevyhnutelně i napětí, nepřátelství, konflikt a nezřídka válka. Vzhledem k míře utrpení to lze vnímat jako negativa. Dokud však budou odlišné skupiny existovat, jsou odlišnosti nevykořenitelné (přesně to si některé části levice uvědomily a vydaly se cestou intenzivní podpory rasového míšení). Pokud tedy věříme v hodnotu jedinečnosti vlastní skupiny – což neznamená nic jiného než cenit si vlastní skupinu – pak musíme uznat, že napětí mezi skupinami není jen čistě negativní. Jde jen o důsledek samotné existence naší skupinové identity.

Naivita, s níž se příznivci multikulturalismu zaklínají slovem „rozmanitost“ jako bezvýhradně pozitivní mantrou, je až zarážející. Rozmanitost značí odlišnost a lidské odlišnosti nejsou šťastnou, dětem určenou přehlídkou barev, zvuků, chutí a vůní. Rozmanitost znamená nekonečný svár, neporozumění, nesnášenlivost a podezírání. Přesto oslavujte rozmanitost! Bez ní, bez odlišností, bychom nebyli vůbec ničím.

Německý politický teoretik Carl Schmitt (1888-1985) se proslavil mj. „pojmem politična“, založeným na rozlišení „my versus oni“ nebo jak to Schmitt nazývá: „přítel – nepřítel“. Nenechte se odradit slovem „politično“ – Schmitt zde naráží na nutnost definice lidských skupin protikladem k odlišnému. Národ sjednocuje poznání konfliktu zájmů vlastních a zájmů členů odlišných skupin, které mají vlastní zájmy. Z tohoto pocitu jednoty povstává mocenská struktura jako odpověď na hrozbu představovanou jinými skupinami – politický řád. Ten mj. zahrnuje i udržování pořádku a zajištění připravenosti k činu pro případ, že se z potenciální hrozby stane hrozba skutečná.

Umím si představit, že někdo přijde s pochopitelnou námitkou: „Proč se skupina musí definovat vymezením vůči jiné skupině? Proč musí její identita směřovat k nepřátelství a zlé vůli?“ Taková námitka však vychází z nepochopení Schmittovy pozice a skutečného významu slova „vymezení“. Podle Schmitta není skupinová identita založena na nepřátelství vůči jiným skupinám, ale na prožívaném smyslu odlišnosti od jiných skupin. Jak jsem však uvedl výše – dokud existují odlišnosti, je možnost konfliktu zájmů a nepřátelství stále přítomna.
Schmitt doslova říká:

„Politický nepřítel nemusí být morálně zlý, nemusí být esteticky ošklivý; nemusí vystupovat jako hospodářský konkurent, a dokonce se může zdát výhodné uzavírat s ním obchody. Politický nepřítel je prostě někdo jiný, je to cizinec, a k jeho podstatě stačí říci, že je ve zvlášť intenzivním smyslu existenciálně někým jiným a cizím, takže v extrémním případě jsou s ním možné konflikty, které nemohou být rozhodnuty ani nějakým předem přijatým souborem obecných norem, ani výrokem nějakého ,nezůčastněného’, a tudíž ,nestranného’ třetího.“ 2]
Schmitt dále označuje všechny lidské rozdíly za politické, pokud dosáhnou intenzity rozdělující lidi do skupin „přítel“ versus „nepřítel“. Úvod své eseje jsem zakončil řečnickou otázkou: Proč nemůže zůstat Ásatrú apolitickým náboženstvím? I pokud bychom zaujali univerzalistickou pozici zastávanou Trothem a považovali Ásatrú za pouhý soubor hodnot, připravený k osvojením kýmkoliv, stále bychom naráželi na potřebu vymezení mezi přívrženci Ásatrú a „nevěřícími“. A museli bychom pak klasifikovat „nevěřící“ jako možné „nepřátele“ – protože (jak historie ukazuje na takřka nekonečném množství příkladů) doktrinální a náboženské rozdíly často vedou k nepřátelství.

Jak jsem však dokázal, chápat Ásatrú jako na vyznání víry (krédu) založeném náboženství znamená jeho zásadní nepochopení. Ásatrú je etnickým náboženstvím. Jeho identita – odlišnost – nespočívá pouze v jeho „přesvědčení“, ale také ve faktu, že je náboženstvím právě toho národa a nikoli toho národa; je výrazem přirozené povahy jistého národa a nikoli jiného. Vážit si Ásatrú a držet se jeho zásad pak musí znamenat ocenění lidu Ásatrú. Jak jsme však ukázali, lid jako takový lze definovat skrze odlišnost – a tam, kde je odlišnost, vždy přetrvává možnost konfliktu.

Cenit si lidu Ásatrú tedy nezbytně znamená pochopení nemožnosti odstranění konfliktu mezi našimi lidmi a jinými skupinami. Vážit si lidu Ásatrú znamená být neustále na stráži jeho zájmů před zájmy jiných skupin. Rozdělení „My“ versus „Oni“ přetrvá navždy. Vlastně – jak jsem naznačil výše – se v posledních letech konflikty mezi skupinami spíše zvýraznily. A bude hůř. V sázce je samotné přežití lidu Ásatrú – a bez svého lidu nemůže být žádné Ásatrú.
Prozatím jsem se snažil na filozofických základech obhájit nutnost spojení Ásatrú s etnickou oddaností a bezvýhradnou obranou etnických zájmů našeho lidu. Opusťme však na moment filozofickou rovinu a zkusme zjistit, jaké postoje jsou do nejvyšší míry v souladu s duchem Ásatrú. Je to ta pozice, již jsem nastínil, a která se zakládá na organickém spojení Ásatrú a našeho lidu a žádá si po nás obranu jeho zájmů – i kdyby to mělo znamenat ostrakismus, odsouzení či smrt? Nebo je pozice, která spojení mezi lidem a jeho vírou neuznává, varuje lidi před neodpustitelným „rasistickým“ proviněním – ochranou vlastních skupinových zájmů, a povzbuzuje je k jásání nad vlastním vyvlastněním a vyhynutím? Která z těchto pozic je více v souladu s duchem ság?

Lidé, kteří věří v možnost (nebo nutnost) popírání odlišností, a kteří sní o konci všech konfliktů, jsou také těmi, kdo – ať už si to uvědomují nebo ne – touží po úplném a konečném zničení všech zřetelných identit. Bez identity je … nic. Život – a samotné bytí – je identita; život je tak svár a odlišnost. Naše cesta – pohanská cesta Ásatrú – je utvrzením takového života – bojovného a nepoddajného. Jejich cesta je cestou smrti, vymření a zánku. „Liberální pohan“ je oxymóron.

4. Kdo vlastně jsou „naši lidé“?

Nyní se budou zabývat ošemetným problém, a sice otázkou, kdo vlastně tvoří „náš lid“. Výše jsem za lid Ásatrú označil germánskými jazyky mluvící Severoevropany a také jsem dal jasně najevo, že mluvím o specifických etnických skupinách. Plynnou dánštinou hovořící a v Dánsku trvale žijící osoba nigerijského či čínského původu do této množiny nepatří, důraz je kladen na původ.

Na tomto místě lze vznést protiargument k celému duchu eseje. Snažím se prokázat, že Ásatrú je – nebo by mělo být – neoddělitelné od bílého nacionalismu. Bílý nacionalismus ale neznamená obranu zájmů jen germánských národů – znamená obranu a prosazování zájmů (etnických) Italů, Španělů, Rusů, Čechů, Řeků atd. Ti všichni jsou „bílí“. Ne všichni ale věrohodně náleží k lidu Ásatrú.

Jistě, lze namítnout, že Ásatrú je jen jednou z variant indoevropské duchovnosti a že všechny tyto národy před příchodem křesťanství vyznávaly etnická/lidová náboženství blízce spřízněná s Ásatrú. Museli bychom však užít nepřirozeně komplikovaných logických konstruktů k tomu, abychom na základě tohoto faktu dospěli k přesvědčení, že se máme starat o osud negermánských evropských národů. Vypadá to, že je možné argumentovat – pomocí určité logiky, kterou jsem uplatnil v tomto eseji – že Ásatruar ryze severoevropského, nebo germánského původu by měl hájit zájmy ostatních příslušníků podobného rodu. Bylo by však přehnané tvrdit, že z tohoto důvodu by měli být „bílými nacionalisty“.

Vypadá to jako zásadní problém, ale ve skutečnosti tomu tak není.

Začněme zjevným poznatkem, který jsem až dosud nezmínil: dávat přednost a cítit větší blízkost a sympatie k nám podobnějším lidem je přirozené. I toto má svůj genetický základ. Bratrům zpravidla víc záleží na jejich sestrách než na sestřenicích z druhého kolena – i když všichni vyrůstali pospolu. Bratrancům zpravidla na sobě vzájemně zaleží více než na jejich sousedech, i když patří tito sousedé do stejné etnické skupiny. A sousedé náležící ke stejné etnické skupině zpravidla cítí větší vzájemnost a důvěru, než k sousedům ve vedlejší ulici, kteří patří k jiné etnické skupině.

Pro Angličana je vcelku přirozené cítit bližší vazbu k ostatním Angličanům než k Francouzům. A pro mě jakožto člověka převážně germánského původu (navzdory irskému jménu) je nepochybně přirozený bližší vztah k Angličanům než k Francouzům. To neznamená, že nemůžou nastat případy, kdy se budu cítit velice spřízněný s Francouzem – třeba když na sebe navzájem narazíme při návštěvě Nigérie. Kulturní, povahové a dokonce i jazykové rozdíly v takovém případě snadno a rychle vyblednou a ustoupí do pozadí. Pokud by se v dané situaci objevil Dán, předpokládám, že bych s ním cítil ještě pevnější pouto než s Francouzem. Spojení bych si ale vytvořil i s Francouzem, protože je mi koneckonců hodně podobný – i když ne úplně kompletně.

Kdo tedy tvoří náš lid? Pro mě a mně podobné je přirozené cítit nejbližší spřízněnost s ostatními lidmi germánského původu. Ostatní Evropané jsou mi ale také podobní a proto také patří do mého lidu – užitečnou pomůckou je analogie s rodinou a širší rodinou. Vždy budu mít nejtěsnější vztah s nejbližší rodinou, ale přesto budu mít blízký – i když ne tak těsný – vztah se svými bratranci. Použiji neobratný příklad: Kdyby se ve stejném jezeře topili můj bratranec Alfred a neznámý člověk a já mohl zachránit jen jednoho z nich, zachránil bych svého bratrance – a nikdo by mi to nevyčítal.

Kdyby se v tomtéž jezeře topili neznámý Evropan a neznámý černoch a já mohl opět zachránit jen jednoho z nich, koho bych zachránil? Asi bych jednal instinktivně a zachránil bělocha – což považuji za stejně přirozené (a postrádající zlý úmysl) jako upřednostnění člena rodiny. Přesto bych byl nepochybně označen za „rasistu“. Bylo by mi jedno, jestli jde o Řeka nebo Dána – jednal bych instinktivně, protože ten člověk „je jako já“. Takovou přirozenou náklonnost k vlastním je třeba chválit a rozvíjet. Jedná se o hluboce „pohanskou“ hodnotu, jež je v naprostém protikladu s křesťanským pojetím (které dovoluje upřednostnit jen křesťany před nevěřícími, a vlastně ani to ne tak docela).

Má esej do této chvíle vyznívá jako snaha roznítit ve vyznavačích Ásatrú pocit sounáležitosti s vlastní skupinou – ve skutečnosti však pouze vyzývám k uvědomění si dávno existujících vazeb (ať už jsou si lidé jejich přítomnosti vědomi či ne) a jejich nebojácnému vyjádření. Pravdou ale zůstává, že při současném stavu necítím vazby jen k severním Evropanům, ale k Evropanům na celém světě.

Považovat multikulturalismus, masivní neevropskou imigraci do Evropy i Ameriky a kolabují běloškou porodnost za katastrofické je nasnadě. Jako vždy zde ale působí hegeliánská „lest rozumu“. 4] Zmíněný vývoj tak může vyvolat pozitivní následky a pomoci k ukování evropské – nebo bílé – identity pevnější, než jaká byla kdykoliv předtím. Střízlivý pohled do historie odhalí, že v minulosti (vlastně i velmi nedávné) by bylo takřka nemyslitelné nahlížet na příslušníky jiných evropských národů jako na „stejné jako jsme my“. Angličané byli smrtelnými nepřáteli Španělů, Němci bojovali s Rakušany, ti na oplátku soupeřili s Italy atd. – to vše dnes působí takřka neuvěřitelně. Některé z těchto nekonečných bratrovražedných válek se (alespoň oficiálně) odehrály kvůli sváru odlišných odnoží křesťanství – což právem vyvolává nevolnost.
Liberál by snad mohl namítnout, že měnící se historické okolnosti také vedly k větší vazbě a sympatiím s lidmi ostatních ras. Stejně jako dnes cítí Angličané a Francouzi cítí, že je víc spojuje, než rozděluje, vedl multikulturalismus také k rozvoji přirozených pocitů sympatie k Číňanům a Nigerijcům. Důkazem budiž vzestup míry rasově smíšených svazků a také toho že má každý (s výjimkou bílých rasistů) alespoň jednoho známého či přítele jiné rasy. Nesnažím se tedy ponoukat k popírání přirozených pocitů k jiným rasám? Nebo jinak řečeno – nevedu čtenářů k podpoře některých přirozených pocitů a potlačování jiných?

Tento argument však nejen příliš úzce chápe „přirozené pocity“, ale také spočívá na nesprávných předpokladech. Zaprvé, příslušníci odlišných ras byli mezi sebou odjakživa schopni sympatií a blízkých vazeb. Stejně tak jsou lidé všech ras schopni blízkých vazeb s příslušníky jiných druhů – jak potvrdí každý majitel domácího zvířete.

Pravdou však zůstává, že svazky „napříč“ rasovou linií zpravidla vznikají v neobvyklých a krajních podmínkách (společně sdílený bunkr či zákop). Jinak bývají tyto svazky dočasné a povrchní (jako v případě kolegů – „přátel“ jiných ras). Jistě – mezirasové sňatky jsou běžnější, než bývaly, drtivá většina lidí ale stále dává přednost partnerům vlastní rasy. Rozvodovost smíšených párů je pak navíc výrazně vyšší, než je tomu u manželství partnerů stejné rasy. A ano, každý člověk má alespoň jednoho „etnického“ známého – každý člověk v televizi. Ve skutečném světě dávají lidé přednost společnosti svých vlastních a s nimi uzavírají nejpevnější svazky – ať už mluvíme o sezdaných párech, přátelích, spolubydlících, spolupracovnících, obchodních společnících atd.

Když se vrátím k výše nastíněnému scénáři: je možné sblížit se, návdavkem k Dánovi a Francouzi, i s Nigerijcem? Nepochybně. Pouto ale zřejmě nebude tak silné a hluboké. Pokud by během mého pobytu v Nigérii vypukly násilnosti a Nigerijci začali s pobíjením Evropanů (jako se to děje bílým farmářům v Zimbabwe), bez váhání bych se dal dohromady s Dánem a Francouzem a na svého nigerijského přítele zřejmě úplně zapomněl. (Disraeli měl pravdu: „Rasa je vším. Neexistuje žádná jiná pravda.“ 5])

Závěrem je třeba si uvědomit, že „přirozené pocity“ nejsou omezeny na sympatie. Stejně tak přirozená je i antipatie. Její živnou půdou jsou odlišnosti – čím větší rozdíly, tím větší možnost antipatie. Přijměme všechny přirozené pocity, hořké i sladké.

Závěrem: Quo vadis, Ásatrú?

Na tomto místě se budu zabývat dalším aspektem problému, kdo vlastně tvoří „náš lid“. Živě si dovedu představit stoupence Ásatrú, jak čte tuto esej a nesouhlasně vrtí hlavou: „Co mi vlastně je po ‚mých lidech‘? Většině z nich je Ásatrú k smíchu. Jsou plně oddaní modernímu individualismu a konzumerismu. Jsou to ovce čekající na porážku. Nietzscheho ‚poslední lidé‘. Lidé bez duší. Prázdní lidé. Lidé bez kvality. Opice v kalhotách. Proč bych měl nasazovat krk a přidat se k bílému nacionalismu, když jediné, čeho by se mi od obyčejného bělocha dostalo, by byl plivanec do obličeje a nadávky?“

Často slýchávám podobné věty nejen v okruhu Ásatrú, ale i v Ásatrú v zásadě nezúčastněných bělochů. Takový postoj však jednoduše klade na naše lidi příliš vysoké požadavky. Odnepaměti a bez výjimky byla vždy drtivá většina příslušníků každé rasy konformistickým, poslušným stádem, často neschopným rozpoznat – natožpak ochránit – vlastní zájmy.

Velikost naší rasy nevychází z naší ochoty vybočit individualisticky z řady. Spočívá v možnostech a schopnostech dosahovat fantastických výsledků pod náležitým vedením. Jistě, ságy oslavují skutky hrdinů, kteří často překračují pravidla – ti jsou však oslavováni právě kvůli své výjimečnosti. Právě oni vedou a inspirují loajalitu ostatních (což je v germánské tradici bez debat jedna z nejceněnějších ctností). Každý lid potřebuje vůdce, sami od sebe se osvobodí či osvítí jen vzácně – pokud vůbec. K provedení velkých změn je třeba předvoje – a ten bude v začátcích obáván a nenáviděn.

Naši lidé byli po staletí vystaveni vymývání mozků křesťanstvím, osvícenstvím a kulturním marxismem (což vlastně jsou tři dosti příbuzné směry). Očekávat rychlé a samostatné „ozdravení“ by bylo silně nerealistické. Místo abychom naše lidi nenáviděli kvůli jejich pokleslému stavu, musíme k nim najít soucit a naučit se je milovat, tak jako rodič miluje chybující dítě.

Přiznejme si, že se vůbec nejedná o snadný úkol – zejména proto, že mechanismy moderního světa dělají všechno, co umí k zpřetrhání všech zbývajících vazeb. Chamtivý kapitalismus staví bratra proti bratru a vykořeňuje nás z míst, které naše rodina po generace nazývala domovem. Mění manželství na „partnerský svazek“ dvou společensky mobilních spotřebitelů, kteří zůstávají spolu – dokud je to oboustranně výhodné. Feminismus svým vzájemným štvaním mužů a žen jen doplňuje a podporuje tyto úchylky kapitalismu. V moderní kultuře obsažený požadavek na rebelii mládí staví syny proti otcům. Pryč je i důvěra v běžném občanském soužití a s ní i možnost nechávat nezamčené dveře. 3] Je vlastně s podivem, že jsme ještě schopni vzájemného citu. Tento problém se ale musíme snažit poctivou a tvrdou prací překonat, nikoli ho zhoršovat zřeknutím se světa a označením vlastních snah za „beznadějné“.

V průběhu staletí se naše kultura dramaticky proměnila, pohříchu hlavně k horšímu. Ano naše hodnoty byly zkaženy a my s nimi – přesto zůstává naše podstata totožná. V úvodu své eseje jsem mluvil o tom, že Ásatrú je výrazem jedinečné povahy našeho lidu – produktem naší unikátní genetické charakteristiky. Ta se nezměnila. Geneticky zůstáváme totožní s Arminiovými současníky. Pod tenkým nánosem moderní dekadence jsme pořád titíž lidé, kteří v Teutoburském lese pobili 20 000 Římanů. Jsme tíž lidé, kteří tesali runy a napjatě naslouchali příběhům o Ódhinnovi a bozích. Pořád jsme titíž lidé, pro které byla ideálem ženské ctnosti krvelačná Gudrun. A jsme lid Shakespeara, Schillera, Goetha, Mozarta, Beethovena, Nietzscheho a Wagnera.

Pokrevní linie je nepřerušená a potenciál tak stále koluje v našich žilách. Naše náboženství – Ásatrú – se vyznačuje takřka posedlostí klanovou a dědičnou identitou, a my, moderní vyznavači Ásatrú – údajně ctíme naše předky. Proto se ptám: jak lépe uctít naše předky, než ochranou a oživením jejich pokrevní linie? Rádi se stylizujeme do role Seveřanů. Naši předkové by ale většinu z nás vůbec nepoznali: dopustili jsme se v jejich očích nepochopitelně ohavných prohřešků. Zavrhli jsme vlastní lid – a bez hanby a s úsměvem jsme kapitulovali.

Je načase, abychom si položili otázku, co pro nás Ásatrú znamená a kam směřuje. Je naším cílem prosté přijetí Ásatrú coby další „lifestylové volby“ ve všeobjímajícím kotli New Age „spirituality“? Spokojíme s občasným setkáváním s dalšími podivíny jako my, kdy si oblečeme směšné kostýmy a budeme provádět rituály v zapomenutých mrtvých jazycích? Jediný způsob, který může Ásatrú ospravedlnit a povznést ho nad kategorii nějaké další moderní izolující požitkářské výstřednosti je pochopit ho jako formu, která na nás klade vysoké nároky. Znova – co může být vyššího než spása našeho lidu? Jaký jiný cíl by byl hodnější Ásatrú, víry hrdinů z eposů, našich předků, víry, v níž je krev vším?

Ásatrú je hrdinským závazkem našemu lidu a jeho duchu. V porovnání s tím je vše ostatní – runy, staronorština, picí rohy, skaldské verše atd. – jen vnějškové a povrchní. Není žádným překvapením, že tolik lidí dává přednost vnějškovému před podstatným – takový je moderní způsob – a zvlášť pak, pokud to „podstatné“ zahrnuje závazek něčemu od základu tak protimodernímu, „iracionálnímu“ a nebezpečnému, jako je věrnost podobným lidem – jen proto, že jsou jako já. A právě to je naše etnické náboženství, to je Ásatrú, jakmile odložíme stranou vše nepodstatné a povrchní: obrana lidu a samotného ducha Ásatrú.

Na závěr je čas vypořádat se s dvojznačností pojmu „etnické náboženství“, jíž jsem se jen zlehka dotkl. Etnické náboženství je náboženstvím „národa“ více než v jednom významu. V nejhlubším slova smyslu je etnické náboženství lidu viditelným ztělesněním ducha tohoto svébytného lidu. V určitém slova smyslu tak lid jeho prostřednictvím uctívá sám sebe. Náboženství je lid a lid je náboženstvím. To je nejzákladnější odpovědí na otázku spojení Ásatrú s „politickou sférou“ nebo s „bílým nacionalismem“. Spojit je lze snadno – vlastně už spojeny jsou, těsně a nerozdělitelně – ať už to vyznavači Ásatrú či bílí nacionalisté uznávají či ne. 5]

Poznámky:

1] Pokud samozřejmě nejsou všechny odlišnosti – až na ty nejpovrchnější – smazány procesem transformace odlišných národů do jednolité, vzájemně zaměnitelné spotřebitelské masy bez jakýchkoliv hlubších přesvědčení. Přesně takový je konečný cíl globálního kapitalismu s jeho projektem multikulturalismu – čemuž nadšeně tleskají a napomáhají užiteční idioti z protikapitalistické levice.

2] Carl Schmitt, The Concept of the Political, trans. George Schwab (Chicago: University of Chicago Press, 2007), 27. Česky Carl Schmitt, Pojem politična. Oikoymenh 2007, str. 27

3] Studie prokázaly vysokou míru nedůvěry v rasově rozmanitých čtvrtích – a to i mezi příslušníky stejné rasy.

4] V Hegelově pojetí vývoje se spojuje myšlenka univerzálního lidského pokroku a nutného řádu. Nejde však o vývoj autonomní. Nesmíme zapomínat, že prostřednictvím pokroku lidské společnosti se vyvíjí samotný Hegelův duchovní princip. Lidé tedy podle Hegela nejsou autory, nýbrž pouze herci (ne-li loutkami) svého dramatu. Tomu odpovídá Hegelův pojem lest rozumu. Aby mohl vývoj pokračovat svým určeným směrem, musí lidé jednat jistým způsobem. To není možné nechat na vůli lidí. Proto jim absolutní rozum “podstrčí” jisté motivy a zájmy, které lidi inspirují k žádoucímu jednání. Lidé si tedy myslí, že jednají podle své vlastní vůle, ve skutečnosti však jednají tak, jak si přeje duch. Zdroj: Doc. PhDr. Ivana Holzbachová, CSc., Dějiny společenských teorií, kapitola 8: Georg Wilhelm Friedrich Hegel.

5] Citát pochází z Disraeliho románu Tancred. Nutno ovšem dodat, že Disraeli má na mysli především rasu židovskou. „Nesmíšená raça s organisací první třídy: tatě bezpečně pravou aristokracií přírody.“ Blíže o románu Tancred viz Karel Tůma: Z románův dobrodruha, časopis Květy, ročník III. Praha 1881 str. 80-81.

6] Zajímavým důsledkem (na jehož rozvíjení zde naneštěstí není prostor) výše uvedeného je i druhá strana rovnice – nerozdělné spojení bílého nacionalismu s Ásatrú. Řada bílých se proti tomu ohradí. Část z nich jsou ateisté odmítající veškeré náboženství, jiní vidí přívržence Ásatrú (ne bezdůvodně) jako – přinejlepším – podivíny ve srandovních čepicích. Pokud ale platí mé tvrzení – tedy že přívrženci Ásatrú by měli přijmout bílý nacionalismus, protože Ásatrú je vyjádřením ducha (severoevropské odnože) Evropanů, pak musí logika fungovat i opačně: Bílí nacionalisté by měli přijmout Ásatrú – alespoň ti severoevropského původu. Vznikají ale i hnutí dalších evropských národů za účelem oživení starých božstev a jejich uctívání, jako je např. řecká Thyrsos Hellenes Ethnikoi (Θύρσος- Έλληνες Εθνικοί) – takovému úsilí mohu jen upřímně popřát hodně zdaru.

Source: http://deliandiver.org/2014/07/asatru-a-politicno-cast-1.htmlhttp://deliandiver.org/2014/07/asatru-a-politicno-cast-2.html

 

If you enjoyed this piece, and wish to encourage more like it, give a tip through Paypal. You can earmark your tip directly to the author or translator, or you can put it in a general fund. (Be sure to specify which in the "Add special instructions to seller" box at Paypal.)
This entry was posted in North American New Right and tagged , , , , , , , , , , , , . Both comments and trackbacks are currently closed.
    Kindle Subscription
  • EXSURGO Apparel

    Our Titles

    Confessions of a Reluctant Hater (2nd ed.)

    The Hypocrisies of Heaven

    Waking Up from the American Dream

    Green Nazis in Space!

    Truth, Justice, and a Nice White Country

    Heidegger in Chicago

    The End of an Era

    Sexual Utopia in Power

    What is a Rune? & Other Essays

    Son of Trevor Lynch's White Nationalist Guide to the Movies

    The Lightning & the Sun

    The Eldritch Evola

    Western Civilization Bites Back

    New Right vs. Old Right

    Lost Violent Souls

    Journey Late at Night: Poems and Translations

    The Non-Hindu Indians & Indian Unity

    Baader Meinhof ceramic pistol, Charles Kraaft 2013

    Jonathan Bowden as Dirty Harry

    The Lost Philosopher, Second Expanded Edition

    Trevor Lynch's A White Nationalist Guide to the Movies

    And Time Rolls On

    The Homo & the Negro

    Artists of the Right

    North American New Right, Vol. 1

    Forever and Ever

    Some Thoughts on Hitler

    Tikkun Olam and Other Poems

    Under the Nihil

    Summoning the Gods

    Hold Back This Day

    The Columbine Pilgrim

    Confessions of a Reluctant Hater

    Taking Our Own Side

    Toward the White Republic

    Distributed Titles

    Tyr, Vol. 4

    Reuben

    The Node

    Axe

    Carl Schmitt Today

    A Sky Without Eagles

    The Way of Men

    Generation Identity

    Nietzsche's Coming God

    The Conservative

    The New Austerities

    Convergence of Catastrophes

    Demon

    Proofs of a Conspiracy

    Fascism viewed from the Right

    Notes on the Third Reich

    Morning Crafts

    New Culture, New Right

    The Fourth Political Theory

    Can Life Prevail?

    The Metaphysics of War

    Fighting for the Essence

    The Arctic Home in the Vedas

    Asatru: A Native European Spirituality

    The Shock of History

    The Prison Notes

    Sex and Deviance

    Standardbearers

    On the Brink of the Abyss

    Beyond Human Rights

    A Handbook of Traditional Living

    Why We Fight

    The Problem of Democracy

    Archeofuturism

    The Path of Cinnabar

    Tyr

    The Lost Philosopher

    Impeachment of Man

    Gold in the Furnace

    Defiance

    The Passing of a Profit & Other Forgotten Stories

    Revolution from Above